Rozhovor s architektem Michalem Fišerem

Jste architekt, žijete a pracujete v Praze, ale jako kadaňskv rodák se do města pracovně stále vracíte. S Vítkem Brandou jste spolupracoval na návrhu Nábřeží Maxipsa Fíka. Bylo to Vaše první setkání?

Potkali jsme se už dříve, někdy v roce 2003 nebo 2004, při příležitosti tvorby strategického plánu Kadaně. Když jsem se dozvěděl, že Jiří Kulhánek byl zvolený starostou, bylo jasné, že se otevírá nová možnost rozvíjet město efektivně a smysluplně, že on má schopnost se na věci dívat koncepčně a s nadhledem. Takže jsme s kolegy popřemýšleli, jak bychom mohli městu přispět. Věděli jsme, že architekti v Kadani prakticky chybí, že sice kdosi pracuje standardním postupem na územním plánu, ale bylo zřejmé, že město si zaslouží mnohem víc. Sestavili jsme úvahu o tom, co je v Kadani z hlediska územního rozvoje dobře a špatně, pojmenovali jsme hlavní problémy a naznačili, jak by se mohly řešit.Poslali jsme to starostovi a on obratem zareagoval s výzvou ke schůzce. V podstatě jsme se přihlásili o práci a byla nám poskytnuta možnost ukázat, co umíme. Mluvili jsme o potřebě strategického plánu rozvoje města a zanedlouho nás starosta vyzval, abychom takový dokument zpracovali. A tehdy jsme oslovili Vítka Brandu, o kterém jsem věděl, že působí v Kadani a že představuje pro místní určitou autoritu v oboru. On byl snad jediný člověk, který měl přehled o rozvoji města jak z pozice místního občana, tak z pozice odborné, i když byl jako architekt samouk. Měl zkrátka město do detailu pod kůží a zároveň koncepční nadhled. Fascinoval mě jeho zájem a práce na zcela všedních a pro mnohé nezajímavých tématech úprav veřejných prostranství, městských ulic, křižovatek a jiných spíše inženýrských projektech. Brzy bylo zřejmé, že nám jde o společnou věc, takže jsme se asi nemohli nepotkat. Stalo se a od té doby už bylo jen otázkou času, kdy se naše spolupráce nějakým způsobem prohloubí.

A ktomu došlo při práci na projektu Nábřeží Maxipsa Fíka?

Ano. Vítek jako duchovní otec toho nápadu přišel první s ucelenou ideou rehabilitace nábřeží Ohře a jeho propojení s městem. On v Kadani vyrůstal, žil a tvořil; myslím, že nepočítal s tím, že by se kdy stěhoval, neměl nějaké ambice odsud utéct. To město měl rád se všemi jeho kvalitami i neduhy. Věděl, co město potřebuje, co ho bolí, co ho kde trápí a zcela přirozeně a postupně vznikal i koncept nábřeží jako klíčový článek k propojení širších vztahů. Když se podíváme z většího odstupu, tak vidíme, jak celý úsek nábřeží v Kadani zapadá do sítě cyklostezek v celém regionu. Uvažoval prostě jako člověk, který hledí dopředu. Karlovarský kraj chce v budoucnu realizovat cyklostezku podél Ohře z Karlových Varů až k Labi. Kadaň je teď o několik let, možná o několik desítek let napřed, a to díky Vítkovi. Za mnou a za kolegy přišel ve chvíli, kdy už měl všechno dobře rozmyšlené a také se v podstatě z jeho původní představy dochovalo téměř všechno. Nemluvím o detailech, ty se samozřejmě vždycky mění do poslední chvíle, to bylo vedlejší. Hlavní myšlenka je od začátku stejná.

Jak bvste tu hlavní myšlenku, koncept projektu, popsal?

Nejdůležitější je vztah řeky a města. Když se podíváme zpět v toku času, Kadaň byla do konce druhé světové války městem s německy mluvícím obyvatelstvem. Lidé, aniž bych chtěl rozlišovat, jestli to byli Němci nebo Češi, uměli užívat krajiny a volného času mnohem více a asi lépe, než to umíme dneska. Dovedli opravdu krajinu obývat, rozpoznat místa, která měla potenciál a patřičně si je vymazlit, aby se jim dobře obývala. A to je právě případ místa, kde dnes vzniká, nebo znovuvzniká, městské nábřeží. Je to jakýsi mezičlánek mezi zastavěným územím města a volnou krajinou. Přechod, kde se ty opačné póly prolínají ve skoro nejharmoničtější podobě. To není nic, co bychom teprve my objevili, to věděli už dávno naši předkové, když město zakládali, věděli to františkánští mniši, kteří si na pahorku nad řekou postavili klášter v poloze starého poutního místa. Takže to místo mělo svého ducha od pradávna a šlo jen o  to, jak toho využít a jak tuto kvalitu vyzvednout, což ti obyvatelé, kteří tu do roku 1948 žili, uměli. Dovedli dobře navázat na to, co tam zahájili osídlením pahorku františkáni. Ve chvíli, kdy klášter a zdi jeho zahrady přestaly plnit výslovně obrannou funkci, získali mniši zájem na tom, jak vypadá okolí a ve spolupráci s městským okrašlovacím spolkem založili mezi klášterem a řekou krajinářský park. Později ho rozvíjeli a vzniklo čarokrásné místo, které bylo v oblibě u všech obyvatel Kadaně. Lidé se tam chodili o víkendech koupat, slunit a hrát míčové hry, provozovat sport, jezdit na lodičkách. To se nám dodneška zachovalo na historických pohled­nicích, které možná byly Vítkovi inspirací pro nápad znovuoživení nábřeží.

A teď se ten nápad realizuje. Jedná se o velký kus území, na kterém pracují čtyři architektonické týmy. Jak vznikla a jak probíhá vaše spolupráce?

Ve chvíli, kdy měl Vítek jasno o tom, co má podél řeky vzniknout, spojil se se mnou a společně jsme zvažovali, koho by takové zadání mohlo zajímat, vytipovali jsme určitý okruh architektů. Oslovili jsme, myslím, šest týmů a podle jejich zájmu jsme pokračovali dál. Nakonec vykrystalizovala spolupráce čtyř týmů, které se podílejí na celém projektu rovnocenným způsobem. Nikdy to nebylo tak, že by byl jeden architekt nadřazený ostatním, rozděloval práci nebo říkal, co kde má být. Bylo ponecháno na každém z týmů, jak se svým úkolem a přiděleným územím naloží v rámci celkového konceptu, a z toho vyplýval i systém práce. Na začátku jsme několikrát společně jeli do Kadaně, abychom místo viděli, dobře se s ním seznámili a naučili se ho číst, což bylo především důležité pro kolegy, kteří přišli zvenku. Každý jsme pak zpracovávali svoji část, ale věděli jsme o sobě prostřednictvím emailové i osobní komunikace. Přestože každý řešil poměrně svébytně vymezené území, měl možnost zasahovat i do celku.

Jakmile někdo z nás cítil, že potřebuje informaci od někoho druhého, nebo že potřebuje ověřit svůj dílčí koncept, tak jsme se sešli a podebatovali, konfrontovali svoje myšlenky. Díky tomuto čistě neformálnímu přístupu k věci se dá hovořit o společném díle. Myslím, že to tak Vítek chtěl, že jeho zájmem bylo získat na nábřeží několik rukopisů, vnést do prostředí různorodost. To se mu podařilo a myslím si, že bylo štěstí v tom, že jsme se dokázali mezi sebou domluvit.

To ie nesmírně demokratický a kultivovaný způsob práce. Jak jste si vlastně území rozdělili? Stalo se, že bv nějaký úsek chtěli dělat všichni a jiný nechtěl nikdo?

Kupodivu se to nestalo a dohodli jsme se rychle. Ono to také trochu přirozeně vyplynulo ze situace. Nevím, do jaké míry mi kolegové džentlmensky dali přednost a možnost pokračovat v započaté práci, ale my jsme se v ateliéru zabývali už nějaký čas předtím Františkánským  klášterem, kde jsme navrhli expozici městského muzea, takže jsme to místo měli hodně přečtené a kolegové mi ho skoro automaticky přisoudili. Zrovna tak bylo celkem logické, že Vítek bude projektovat cyklostezku s nejbližším okolím, která celé území propojuje . Už nevím, jestli se nějak složitě řešilo, jak si rozdělí práci na zbývajících dvou úsecích Petr Uhlík a Projektil. Ale myslím, že ani ne: Petr Uhlík je Jihočech, také vyrostl v městečku na řece, kde byly dva mlýny, tak dostal na starost území, kde dříve stával mlýn. Když mluvíme o čtyřech týmech, nesmíme zapomenout, že je tu ještě jeden spolupracovník, jehož vklad je klíčový: krajinářský architekt Štěpán Špoula. Pracujeme totiž v území, kde město zvolna přechází v krajinu a tam se uplatňují jiná kritéria, než při návrhu domu nebo městského prostoru. Prostor je jinak vymezovaný, jinak ohraničovaný, je zde mnohem širší komplex faktorů, které ovlivňují tvář místa. Měli jsme velké štěstí, že jsme se potkali se Štěpánem, který to jako krajinář vzal za své. Jeho vstup je naprosto rovnocenný našemu nebo Vítkovu, on řešil celý projekt po svém od konceptu až do poslední sazenice.

Na nábřeží bude také celá řada soch a výtvarných objektů. Jakým způsobem jste ie vybírali a co tam všechno bude?

No, soch tam bude opravdu hodně. Hned na začátku nás Vítek vyzval, abychom zapřemýšleli o sochařích, umělcích, kteří by byli ochotni na projektu spolupracovat. Výběr byl opět velmi jednoduchý, každý z členů autorského týmu doporučil umělce, se kterými má nějakou zkušenost profesní i osobní a oslovil je, jestli by chtěli na projektu participovat. Sochaři přijeli na místo, seznámili se s ním a stejně tak jako architekti si ho rozdělili. Takže je to opět organicky pojatý výběr sympatizujících sochařů, kteří do území umisťují jeden i více objektů. Třeba u nás má Monika Immrová celkem čtrnáct objektů tří typů, tři skupiny, pro které společně hledáme v rámci vymezeného území konkrétní místa: přišla s takovým flexibilním konceptem, který umožňuje umisťování soch v různých prostorových situacích, do poslední chvíle jsme úplně přesně nevěděli, kde to bude nejlepší a ještě při instalaci jsme objevili nové zajímavé pozice.

V případě Čestmíra Sušky je to zase jiné, tam jde o určité motivy, které budou vyprávět příběh a objekty jsou předem fixovány do projektované situace. Jiří Příhoda navrhuje přívoz přes Ohři - loďku ve tvaru velrybí lebky. Hynek Skoták, který řeší Vítkovo území pod přehradou, komponuje výtvarná díla tak, aby doplňovala strukturu překážek pro skate a in-line bruslaře. Jeho místo je naprosto zahlcené hřmící vodou padající z výšky přehrady a Hynek se rozhodl tomu konkurovat zvukovými efekty v podobě bubnů, klaksonů a dokonce gongu zavěšeného na skále. Některé sochy navrhl Vítek Branda sám, jsou to objekty v lipovém bosketu a vesměs souvisejí s tématikou cyklistiky. Jsou to různé atrakce, lítací kola s vodními střiky, rotující buben a podobné kinetické sochy, zkrátka takové hřiště pro všechny generace. Vítek stačil rozpracovat některé věci víc, jiné méně. Naštěstí po něm převzala realizaci jeho nejbližší spolupracovnice Věnka Můllerová, která nepochybně dotáhne projekt do úspěšného konce.