Vít Branda

Významný americký historik architektury britského původu Kenneth Frampton říká, že i v dnešní době mediálních hvězd tvoří architektonickou kulturu určité země nebo oblasti vždy asi dvacet nebo třicet architektů ve věku mezi třicítkou a padesátkou, kteří pracují na dostatečně vysoké úrovni.  Jako ve všech oborech lidského snažení, i v architektuře existu­je vedle vrcholných tvůrčích výkonů rovina každodennosti, která je určující pro kvalitu života. Architektonická kultura, jakou má na mysli Kenneth Frampton, je zakotvená právě zde. Aby nedošlo k nedorozumění, je třeba říci, že tato kultura (ani žádná jiná) nemá nic společného s průměrností nebo zvykem, s tím, jak se věci „normálně dělají“, aniž by se o nich přemýšlelo. Kultura totiž není statická, jednou provždy daná: utváří se stále znovu opakováním, variacemi a konsenzem.

K pozitivnímu vymezení architektonické kultury v určitém území patří také geografická distribuce jejích projevů: stěží bychom označili za oblast s vysokou architektonickou kulturou zemi, kde by byly veškeré kvalitní stavby soustředěné v hlavním městě a okolo by byl pustý úhor. Úroveň architektury v menších městech a na venkově, stejně jako péče o krajinu, jsou tím pravým prubířským kamenem architektonické kultury. Na úrovni města můžeme obdobně říci, že jedna mimořádná stavba sama o sobě městskou kulturu nedělá. To, co je důležité, je všude okolo a říká se tomu veřejný prostor. Netvoří ho jen ulice a náměstí, ale také budovy a jejich parter, jejich otevřenost vůči kolemjdoucím, pozvolné přechody mezi budo­vou a venkovním prostorem, podloubí a arkády, zahrady a parky, terasy a schodiště, nábřeží, ale také chodník nebo stezka pro cyklisty, a dokonce i dělicí pás na frekventované ulici, kde mohou lidé bezpečně přejít na druhou stranu.

V historii najdeme řadu příkladů, kdy architekti působící v určitém městě nebo regionu významným způsobem ovlivnili jeho tvář a přispěli ke kvalitě životního prostředí, kterou můžeme pocítit dodnes. Nemám teď ani tak na mysli dílo Josefa Gočára v Hradci Králové nebo Vladimíra Karfíka v Baťově Zlíně, jako spíš práci „menších mistrů“, z nichž v českém prostředí můžeme uvést například Bohuslava Šmída a jeho praxi v meziválečné Poličce na Českomoravské vysočině. Šmíd zde v letech 1920 - 1948 realizoval v duchu solidní moderny několik veřejných budov (školu a pavilony místní nemocnice), řadu obytných domů včetně vlastní vily, ale i úpravy silnic a nábřeží Synského rybníka. Angažoval se i ve veřejném životě města, předsedal několika místním spolkům včetně Masarykovy letecké ligy a byl členem městského zastupitelstva. Toho všeho dosáhl bez univerzitního vzdělání: po vyučení zedníkem absolvoval střední průmyslovou školu pro činnosti stavební, jeho jedinou (zato zajisté mimořádně kvalitní) architektonickou školou byla roční praxe v ateliéru Pavla Janáka.

Ačkoli by se mohlo zdát, že v současné době dosáhla profesní mobilita takové míry, že je postava regionálního architekta minulostí, není tomu tak. I dnes bychom v České republice našli několik architektů a kanceláří, k nimž zmíněné označení vtom nejlepším slova smyslu patří. Na rozdíl od Bohuslava Šmída jsou to již vysokoškolsky vzdělaní architekti, kteří se z toho či onoho důvodu rozhodli soustředit na práci v konkrétním regionu a svou pozici „regionálního architekta" rozvíjejí (nebo v určité době rozvíjeli) cílevědomě jako tvůrčí, obchodní či životní strategii. Na předním místě můžeme jmenovat ateliér A69, který tvoří trojice architektů Boris Redčenkov, Prokop Tomášek a Jaroslav Wertig. Spolužáci ze studií na ČVUT v Praze se vrátili po absolutoriu koncem 90. let do Chebu, kde založili společnou kancelář a svými realizacemi v Chebu a Františkových Lázních brzy upoutali pozornost odborné veřejnosti i médií. Z pozice regionálních architektů se během několika málo let katapultovali mezi naprostou profesní špičku a dnes realizují rozsáhlé projekty především v Praze, ale i jinde v České republice. Podobná dráha se dá očekávat u Kamila Mrvy, absolventa brněnské techniky, který si zvolil za první působiště severomoravskou Kopřivnici, podle vlastních slov především proto, že zde měl rodinné zázemí. >3< Jestliže pro A69 nebo Kamila Mrvu představoval odchod do regionu (tj. dočasný návrat domů) jakousi startovací strategii, neznamená to, že je tento motiv pravidlem. Architekt Přemysl Kokeš, ačkoli „vyrůstal v Ostravě v paneláku“ a studoval na VŠUP v Praze, se po absolutoriu školy rozhodl cíleně pro život na menším městě, v jeho případě v Lanškrouně. Uvědomil si, že jeho „zdrojem inspirace a síly je potenciál evropské urbanizované krajiny", ne velkoměsto, a že potřebuje „vztahy s konkrétními lidmi, uchopitelné prostorové i společenské měřítko, nutnost kontaktu s různými postoji, ne jen s uzavřenou komunitou."  Všichni jmenovaní ovlivnili a nadále ovlivňují významným způsobem architektonickou kulturu ve svém regionu.

Města, kde působí, se stávají cílem výletů jejich kolegů a studentů architektury, kteří jsou zvědavi na jejich práci. Co je však nejdůležitější, s jejich dílem se naprosto „nechtěně" a mimochodem setkávají i lidé, kteří se o současnou architekturu ani nezajímají a třeba sami ani nepozorují, že se jim díky dobré architektuře ve městě lépe žije, neuvědomují si, že rádi chodí tam, kde cítí péči a bezpečí.

Mezi těch několik málo šťastných měst, která mají svého architekta, patří i Kadaň, královské město se Zachovalým historickým jádrem a osmisetletou historií, v níž nechybějí osudové zvraty. Vít Branda se sice v Kadani nenarodil, ale žil tu od dětství a byl tu doma. Pozici „regionálního architekta" si nevybral, on do ní dorostl. Jeho cesta k architektuře nebyla totiž nijak přímočará. Jako samouk začal zkraje 90. let navrhovat firemní grafiku a interiéry, nebo drobné přístavby obchodních a řemeslnických provozoven, jaké v raném kapitalismu po roce 1989 vznikaly po celých Čechách. Práce přibývalo, lidé se na něj obraceli se stále složitějšími úlohami. Uvědomoval si, jak ho limituje nedostatek systematického odborného vzdělání (byl původně zemědělský inženýr se specializací na tvorbu a ochranu krajiny) a jako třicetiletý se přihlásil ke studiu na VŠUP.

Pět let studia v ateliérech profesorů Bořka Šípka a Jiřího Pelcla znamenalo první osobní setkání s tvůrčím prostředím umělecké školy a profesní komunity, nedá se ovšem říci, že by do ní hned zapadl, spíš naopak, zůstal do značné míry outsiderem. Jistě v tom mohl hrát roli jeho věk i nároky pracovní praxe v Kadani, která si žádala množství času a energie. Školu ze závažných rodinných důvodů nedokončil, ale ještě v době studia na VŠUP koncem 90. let navrhl první novostavby pro klienty v Kadani a okolí: vesměs rodinné domy, mezi nimiž vyniká realizace vily manželů Selingrových ve Strmé ulici, dokončená roku 2004. Rané realizace jsou poznamenané eklektickou postmoderní estetikou a jejich patrná formální nesourodost plyne především z toho, že měřítko úlohy překročilo Brandovy dosavadní zkušenosti s navrhováním a ukázalo, jak je nesnadné obsáhnout celek jedním koncepčním gestem.

K živelnému tvůrčímu talentu Vítka Brandy patřila schopnost učit se a z každého projektu udělat odrazový můstek ke zlepšení. V průběhu prvního desetiletí 21. století navrhl stovku projektů různého rozsahu a charakteru, z nichž byla téměř polovina realizována. Léta strávená na VŠUP i samostudium publikací a časopisů tříbily jeho výtvarný názor i schopnost abstrakce a směřovaly na jedné straně k formálnímu zklidnění, na druhé straně k vyšší koncepčnosti návrhu. I bez úředního razítka a diplomu byl Vítek Branda ve svém městě všeobecně respektován jako architekt. To vypadá jako nezvyklá situace, když uvážíme dnešní přísné profesní standardy a celkovou orientaci moderní společnosti na normativní vymezování (nejen) profesní působnosti, ale ve skutečnosti je architekt-samouk v celém 20. století poměrně běžný úkaz. Dokonce někteří z nejvěhlasnějších světových tvůrců moderní architektury neměli formální architektonické vzdělání (ať už to v jejich době znamenalo cokoliv): Le Corbusier se vyučil hodinářem, Ludwig Mies van der Rohe kameníkem, Philip Johnson byl právník, a tak bychom mohli pokračovat v překvapivě dlouhém seznamu. Pravdou ovšem zůstává, že v českém prostředí bychom paralelu nenašli, mezi význačnými zdejšími architekty dvacátého století není samouk ani jeden. Nakolik jde tento stav na konto tradice technického i uměleckého vysokého školství v českých zemích a nakolik svědčí o mentalitě společnosti formalizované úředními postupy s nedostatkem otevřených příležitostí, tuto otázku ponechme nyní nezodpovězenou. Zdá se mi, že ani Vítka Brandu nemůžeme považovat za naprostého samouka, protože za pět let na VŠUP absolvoval téměř celé studium, byť jej neukončil diplomním projektem a závěrečnými zkouškami. Domnívám se také, že bez profesní průpravy na škole by náročné projekty, které zpracovával v následujících letech, zvládal jen s obtížemi.

V roce 1998 byla mezi Kadaní a Kláštercem nad Ohří vytyčena nová průmyslová zóna Verne. Hned dvě z místních firem, které si tu chtěly postavit výrobní haly, se obrátily na Vítka Brandu: kovovýroba FRK a ad-tech. Návrhy obou budov vznikly v roce 2002 a hned vzápětí byly realizovány. Jedná se o dvě odlišné variace na téma malá továrna s administrativním zázemím, jimž je společná racionální dispozice a industriální vzhled s plechovým opláštěním. Zatímco výrobní halu firmy ad-tech charakterizuje mašinistická rétorika zaoblených hran a měkkých přechodů, FRK využívá kontrastu materiálů a pestrých barev, které ozvláštňují lodžii ředitelského patra a v interiéru se bohatě uplatňují i v zázemí pro zaměstnance. Ve spolupráci s FRK vzniklo i několik návrhů na městský mobiliář: stojan na kola, lavička a odpadní koše.

K práci pro soukromé klienty přibyla brzy práce pro město, která je z velké části skoro „neviditelná", ale o to významnější. První z městských zakázek byla úprava cyklostezky z Kadaně do Klášterce nad Ohří, která obsahuje i přemostění potoka ocelovou lávkou s dřevěnou pochozí plochou. Následovaly další úpravy komunikací ve městě, cyklostezky a zklidnění silničního průtahu Kadaní, které spočívalo v osazení zvýšeného středového pásu zelení a posílení bezpečnostních prvků podél silnice v blízkosti obytných domů. Tady se jasně ukázalo, že Vítek Branda není jen architekt efektních objektů, mezi něž patří i výrazná rekonstrukce kinosálu Hvězda, ale že uvažuje komplexně o prostoru města. A odtud byl jen krůček k jeho životnímu dílu, jímž je revitalizace nábřeží řeky Ohře pod kadaňským hradem, které dostalo název Nábřeží Maxipsa Fíka.

Projekt krajinných úprav a propojení nábřeží s městem je svým rozsahem v českém prostředí zcela ojedinělý. Zhruba tříkilometrový úsek území podél řeky byl - tak, jak si to od začátku Vítek Branda představoval - svěřen několika architektonickým týmům, aby byl zajištěn pestrý a živý výsledek. Vít Branda si ponechal nejzápadnější část, navazující bezprostředně na přehradu Kadaňského stupně, která obsahovala jednoznačně nejsložitější výzvu: překonání výškového rozdílu mezi hrází Kadaňského stupně a úzkým nábřežím tak, aby zde mohla nerušeně pokračovat cyklostezka z Klášterce nad Ohří. Ocelová lávka vykonzolovaná na skále, jejíž zakřivení kopíruje, je naprosto originálním inženýrským i architektonickým řešením. Fyzická i vizuální lehkost konstrukce je mimořádná a dodává původně účelové stavbě poezii, s jakou se v současné architektuře setkáváme jen vzácně. Sofistikovaně jednoduchá konstrukce je v symbióze s přírodním prostředím, jehož kvality vyzvedává a umožňuje člověku je zblízka obdivovat: organický high-tech.

Poté, co byla publikovaná v časopisech, zapůsobila lávka mezi architekty jako zjevení a okamžitě upoutala pozornost ke svému autorovi. Ten už v té době bohužel nebyl naživu: krátce po dokončení lávky zahynul při nehodě svého ultralehkého letadla v Českém Středohoří. Uznání ze strany profesní komunity se tak Vítek Branda dočkal až po smrti, zato hned na té nejvyšší úrovni. Mimořádnou kvalitu lávky ocenila porota Grand Prix architektů - Národní ceny za architekturu 2010, nejvýznamnější domácí architektonické ceny, když jí přiřkla čestné uznání v kategorii Krajinářská architektura a zahradní tvorba. Hned v následujícím roce překročil Vítek Branda hranice regionu elegantním přeletem, když byla lávka s Nábřežím Maxipsa Fíka nominována na Evropskou cenu za současnou architekturu / Mies van der Rohe Award, která je nejprestižnějším oceněním v oboru architektury v Evropě. Jednotlivé stavby nominují na cenu profesní organizace a početná skupina nezávislých expertů. V každém ročníku se sejde kolem 300 nominací, z nichž poté mezinárodní porota vybírá zhruba padesátku finalistů, z jejich středu pak v druhém kole posuzování vybere laureáta ceny. Vítěz může být jen jeden, poražený není nikdo. Už samotný fakt, že stavba získala nominaci mezi 300 nejlepších evropských staveb posledních dvou let, jasně hovoří o její výjimečné kvalitě. Ta nespočívá jen v krásné formě, ale také v technickém provedení a v neposlední řadě přínosu pro život komunity. Poslední realizovaný projekt Vítka Brandy naplňuje všechny tři předpoklady na nejvyšší míru.

Jana Tichá / Kniha "Vít Branda, Architekt v Kadani"